31.1.2008
Kdysi dávno, když jsem se ve světě cane corso rozkoukávala, jsem objevila stránky jedné velice prestižní chovatelské stanice v Itálii. Byly červené a uprostřed byl strom a za ním vykukoval caník. Ne, pardon, CANÍK. A po rozbalení menu se objevili caníci další. S krásnými kostrami, typickou mohutnou impozantní hlavou. Zkrátka dyriáci. Věděla jsem, že je to špička v Itálii a že se sem prostě budu vždycky chodit kochat jen pohledem. Což jsem činila. Časem jsme pořídili Beroan a téměř od jejího narození jsem vyhlížela ženicha. Jak rostla, tak ve mě sílil pocit, že nemůže být obyčejný. Vhodný krycí pes, který by splňoval má kritéria se v ČR samozřejmě nevyskytoval. Kritérií bylo spousta a já kompromisy nedělám. Bohužel pro mě a lidi kolem. Pejsek měl mít alespoň část dyriové krve. Měl být samozřejmě krásný a především zdravý. A k tomu ještě typický představitel svého plemene. Měl mít za sebou nějaké odchovy, které za něco stojí, ale zas jich nemít moc. Což jednoznačně určovalo krytí v zahraničí. Ale moje poslední přání, touha, byla, aby pes nežil v kennelu, ale na privátě. Takže šílená kombinace, která byla samozřejmě nesplnitelná. A Beroan rostla a ženich nebyl ke zděšení mých blízkých žádný dost vhodný. Na tom se mi nelíbilo to, tam jsem nevěřila tomu, tam zas jsem viděla tohle....... Jednoho dne jsem ve Francii zahlédla štěně. To mě absolutně dostalo. Byl to několikatýdenní prcek a já začala pátrat. Zjistila jsem, že je to import z Itálie a to ze stanice, kde na mě z červených webových stránek kdysi vykoukl ten nádherný caník. A já se obloukem po dvou letech hledání vrátila zpět a začala pátrat už jen tímto směrem. A objevila několik krásných jedinců. A začalo korespondování a díky několika velmi milým okolnostem se stalo, že jsme se s kamarádkou a Beroaninou chovatelkou Jarkou nakonec rozhodly, že ženich bude z této stanice. Jarka odjela nakrýt Beroaninu maminku Sáru a na začátku ledna 2008 se jí narodil vrh. Nebudu chválit jak štěnda vyšla. Pohlídejte si je všichni v letošním a dalších letech na caníkovských akcích a výstavách. Ale zpět k Beroan. Měla jsem jasno, že to bude tedy krytí zde. Psa jsem si vybrala, ale nebyl volně ke krytí, resp. nekryl posledních několik let a nedal se získat. A já si v klidu žila, že než mi Beroan zahárá, že to nějak domluvíme..... Vyrazila jsem si naočkovat holky na veterinu proti borelioze a domluvit se jak s Bíbou před krytím, abych nezapomněla třeba ji nadopovat před krytím chondrem, vitamínama atd. No a co se při prohlídce nezjistilo???? No jasně, Beroana začala hárat. A začal hukot. Telefon Jarce. Telefon Davidovi. Telefon Jardovi. Zrušit všechny akce na kritický týden. Domluvit tohle. Domluvit tamto. Byl to nejhektičtější den mého života. Největší gól ovšem byl, že jsem neměla po 2 letech ženicha. A po Massimovi se slehla zem. Neozýval se. Začínala jsem panikařit. Pak po třech dnech zazvonil telefon. Volali Chudí, že mají z Itálie potvrzeno krytí Dalím. A já seděla v kuchyni na zemi a brečela a brečela. Bíba se přišla podívat, co panička vyšiluje, takže jsem jí opatrně říkala, že už se konečně našel ženich. Předtím jí totiž páníček večer při mazlení na pohovce šeptával, že jí nikdo nechce..... A proč jsem brečela???? Protože jsem kdysi dávno obdivně vzhlížela k top CC a ten neuskutečnitelný sen nakrýt jedním z nich se pomaličku začínal plnit. Dalí je junior šampion Itálie, je šampionem Itálie, má z Italských výstav několik BOBů i CACů, úspěšný byl i na Evropě v Barceloně. Má složenu pracovní zkoušku CAL 1. A žil na privátě. A k tomu samozřejmě ten jeho rodokmen!!!
No a pak začal týden stresu. Děkuji okolí a Jarce s Marcelou, že to se mnou přežili. Byť to muselo být těžké. Nebyla jsem schopná soustředit myšlenky, komunikace se ubírala jediným směrem, ve finále jsem hledala problémy všeho druhu. Bíba nedostatečně hárala, ženich má určitě to či ono atd. atd. Dva dny před odjezdem mi došlo, že se buď vzpamatuju nebo neodjedu. Zkrátím to. Nákupy jsem zvládla a v neděli ve tři ráno seděla v autě a řítila se s Beroanou na Moravu. Jediné štěstí bylo, že byla tma. Od Brna jsem se totiž usmívala jak šílenec, nadskakovala nedočkavostí na sedadle a Beroan si spokojeně chrápala vzadu v autě. U Chudých na mě čekalo několik kousků caníkovského potěšení, takže než jsem to pomuchlala, byl čas vyrazit směr Slovensko, Rakousko, Itálie. Cesta dlouhá zhruba 1100 km a nějakých 10 hodin jízdy. Pokud to není z mého psaní znát, další moje úchylka hned po caníkách je, že miluju cestování. Auta!!!!!! A tak ke zděšení ostatních zúčastněných já se těšila i na těch 10 hodin jízdy v autě. Nutno podotknout, že Davida s Jarkou mám hodně ráda a hodně si rozumíme, takže to byl možná největší důvod mého těšení. Asi týden před odjezdem se mi jedna známá ptala, jestli fakt neexistuje nějaký caník v okolí, že bych se nemusela trmácet takovou dálku. A moje odpověď? No že i kdyby byl, tak ho s Jarkou zatlučeme, abychom se do Itálie na opravdové CC mohly jet podívat...... Takže konec srandiček, řítíme se hustým deštěm Rakouskem, Alpami a je tu Itálie. A sluníčko a 19 stupňů. Den poté se teplota vyšplhala na neuvěřitelných 21,5 stupně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Už cestou po nás z Itálie byla sháňka a sotva jsme večer dorazili na místo a zcivilizovali se, byl tu Massimo s Heidi a překvapení. Přivezli nám ukázat Dalího. A já seděla před hotelem na bobku a zírala a slzela. Tak mě dojal. Nižší, ale mohutný. Nasvalený. Zaúhlený. Rovný hřbet. Obrovská hlava s typickými liniemi. Neskutečně krásný výraz. Plnochrupý s těsným předkusem. A hlavně šašek! Začal tancovat kolem Beroany a ta dračice po něm začala startovat. Že jako k princzenám se nečuchá. A já byla rychle zpátky v realitě. Došlo mi, že krytí další den nebude asi žádná idylka jak jsem si představovala.... Pak se šlo na večeři. A klábosilo se. Schválně, že neuhádnete o čem? No jasně. O cane corso to bylo.
Druhý den začal návštěvou chovatelské stanice. A seznámení se všemi psy. Procházka. No a někdy po obědě, když už byli všichni řádně vyvenčení, obstaraní, došlo na Dalího a Beroanu. Poodjeli jsme autem o pár kilometrů dál, když prý chci tu romantiku... Takže uprostřed polí a luk hájek, v pozadí Alpy. Co víc povídat. K tomu sluníčko a těch 21 stupňů. Beroana se rozhodla, že nejlepší bude před Dalím utéct. A tak se chvíli honili a když jí nedošlo, že by si mohla ženicha jaksi utahat, tak byla tedy přivolaná. Chvilku mu vysvětlovala, že teda by ho taky mohla sežrat, ale nakonec příroda zvítězila. A tak jsme nakryli Beroanu Dalím. A večer nebyla večeře, ale prý svatební hostina. Teda ženichovi a nevěstě jsme to víceméně spocívali my...... Nebudu vás trápit popisem menu, ale grilované maso jsme jedli několik hodin a nakonec stejně nezdolali. Grilovanou zeleninu jsme zvládli. Grilovaný ananas se všemi zapíchanými špízy též.... Sladkosti také. Výborné víno též. Byla to opravdu hostina, na kterou budu dlouho vzpomínat. A u jídla se sice nemluví, ale když je téma cane corso, tak se bonton nevyžaduje až tak striktně. Takže výlet do historie, výlet tam, výlet tam.... A jedno jediné téma, cane corso.
Ráno se vstávalo těžce. Ale byl čas na překrytí a rozloučení. No a nějaké ty nákupy, aby doma věděli, že jsem na ně celou dobu myslela! A jelo se domů. Itálie, Rakousko, Slovensko, Morava. Itálie 18 stupňů, Alpy, Morava 4,5. Otřesné. A v půl deváté večer už jsme muchlali holky a psy a štěňátka Chudých. A protože jsem šílená a miluju to ježdění, tak hodinu poté jsem se řítila na Hodonín, Brno, Prahu a dál. Mlhou hustou tak, že by se dala krájet... A Bíba? Ta už cestou na Evropu do Zagrebu prokázala a tentokrát to opět jen potvrdila, jak zdatná je cestovatelka. Zalehne v kufru a tři hodiny se nepohne, na parkovišti vyskočí, vyčurdí a může se jet další tři hodiny dál. Je pravda, že asi radši jezdí s Davidem a Jarkou, protože ti jí na ty čurací pauzy staví, panička ta sedne a staví až doma.